Webová kronika železniční stanice Bohumín

O přednostech dopravního úřadu nebo později železniční stanice toho mnoho nevíme. Známe sice jména, ale lidská stránka těchto osobností jen málokdy byla zaznamenána. Pokud se tak stalo, pak je to čtení velmi zajímavé.

Do popřevratových změn v roce 1918/1919 zastával funkci přednosty stanice vrchní inspektor Leopold Schossberger. Tento císařský rada sloužící císaři pánu byl horlivým propagátorem němectví a kdo se v tehdejší době hlásil do zaměstnání na dráze, byl ihned dotázán , zda umí německy. Lidé znalí němčiny byli dosazováni na úřednická a vedoucí místa, ostatní vykonávali jen manuální práce, nejvýše byli zařazováni k posunu. Není divu, že musel po roce 1919 z postu přednosty odejít a byl penzionován.

Prvním českým přednostou dopravního úřadu v Bohumíně bal ustanoven Karel Tihelka, který do té doby zastával funkci náměstka zevnějšího nádraží (Vrbice). Byl vybrán velmi netradičním způsobem – vybrali si ho sami zaměstnanci a tehdejší ředitelství drah v Olomouci bylo nuceno vůli lidu respektovat. Přesto nebyl jako přednosta mezi zaměstnanci oblíben – preferoval vyšší vzdělání a proti zaměstnancům nižších služebních tříd býval zaujatý. Není divu, že se mu jeho podřízení vyhýbali když to jen trochu šlo. Své nutné záležitosti řešili raději u dopravních náměstků Josefa Smolky a Ladislava Šustaly. Smolka byl dopravák tělem i duší, neúnavný a precizní a svůj rajón obešel několikrát za den a nezřídka i v noci. Ladislav Šustala převzal po Tihelkovi “přednostování“ a zaměstnanci mu přezdívali „Ivan Hrozný“. Přesto si ho vážili jako člověka spravedlivého, otevřeného a přímého.

Tihelka zemřel v činné službě na Štědrý den roku 1932. Na uprázdněné místo přednosty bylo mnoho uchazečů, neboť bylo velmi dobře placeno. V konkursu vyhrál místo přednosty Ladislav Šustala, ale svého místa si příliš neužil, zemřel stejně jako jeho předchůdce v činné službě, a to v roce 1935 na infarkt.

Za polské okupace v roce 1938 a 1939 byl přednostou asesor Talecký, který ale kupodivu se neztotožňoval s tehdejší politikou své vlády a nesouhlasil se záborem českého území. Se svými názory tedy jako přednosta stanice na okupovaném území příliš dlouho nevydržel.

Po mnichovském diktátu byl dosazen do čela stanice první „forstand“ Otakar Hůrka. Už po roce byl nahrazen horlivým zastáncem třetí říše Erichem Freudenbergem. Přes svůj německý původ a horlivost ho kupodivu kronikář hodnotí jako člověka „mírného v jednání i trestání“.

Po válce se dochovalo hodnocení jediného přednosty – náčelníka Vítězslava Pščolky. Ten vedl stanici v době „kolektivizace“ od roku 1954 do roku 1968. Za jeho vedení stanice dosahovala pozoruhodných hospodářských výsledků. Přesto tento náčelník nebyl oblíben, jeho jednání bylo podle všeobecného názoru příliš ovlivněno kultem osobnosti, který si „přenesl“ i do šedesátých let. Jako člověka si ho vážilo jen velice málo zaměstnanců, podle hodnocení kronikáře to byl člověk domýšlivý a panovačný, tvrdý, mstivý a úskočný. Jako vedoucí zaměstnanec byl sice na svém místě, ale své záměry nedokázal mezi podřízenými řádně obhájit a vysvětlit a prosazoval je silou svého úřadu. Zemřel 27.6.1968 ve věku necelých 47 let po delší nemoci, ale nakolik byl jeho zdravotní stav ovlivněn celkovou společenskou situací je dnes jen velmi těžko odhadnout. Jisté je, že měsíc a půl před svou smrtí se zúčastnil stranické schůze, kde mu mnohdy nevybíravými slovy byl vytýkán jeho despotický způsob vedení stanice. Kronikář k tomu píše: „Kdyby snad zaměstnanci věděli, jak málo mu zbývá života, snad by svolání veřejné schůze ani neprosazovali. Takto jistě mu zprávy  z průběhu  tohoto jednání chuti k životu nepřidaly a byly do jisté míry nevděčnou odplatou za jeho snahu učinit ze stanice vzor pro ostatní.“