Padesátá léta
V únoru 1948 byla komunisty vyvolána vládní krize, která vyvrcholila 25.února 1948, kdy komunisté převzali veškerou moc ve státě. V zemi byly zakládány „akční výbory“, které s požehnáním vládnoucí třídy prováděly „očistu“ společnosti. V železniční stanici byl takový akční výbor založen rovněž, a to hned 2.března 1948. Pracovalo v něm 21 členů z řad zaměstnanců a společnými silami se jim podařilo „očistit stanici od reakcionářů, kteří se příčili socialistickému zřízení“. Na ustavující schůzi výboru dne 2.3.1948 bylo předloženo několik jmen zaměstnanců, kteří se odmítali podřídit novému pořádku a rovněž bylo ihned rozhodnuto o jejich osudu. V kronice je zaznamenáno, že Teofil Wolf bude předčasně penzionován, Teofil Pluta bude přeložen do st. Ostrava, Robert Římánek a Alois Čermák odejdou na nucenou dovolenou, Josef Laurenčík bude přeložen do vnitrozemí, Josef Salajka a Josef Teda budou přeloženi na nižší, méně placenou službu a dva zaměstnanci, Ladislav Buroň a Jindřich Procházka budou propuštěni ze služeb drah. Členové akčního výboru následně neshledali žádné další pracovníky, se kterými by bylo nutno se ještě vypořádat a zapojili se do činnosti v dalších orgánech. Jeden člen akčního výboru – Josef Hrabec – byl o dva roky později jmenován do funkce přednosty stanice. Zda byl skutečně takovým odborníkem, nebo mu k funkci dopomohla jeho činnost v akčním výboru, kronikář nekomentuje. V roce 1948 byla vyhlášena tzv. dvouletka na obnovu hospodářství. Hospodářský plán byl rozpracován na dva roky, ale bylo žádoucí, aby plán byl splněn ještě před uplynutím stanovené doby. Mocným nástrojem k dosažení tohoto cíle byla práce zaměstnanců formou brigádnické pomoci, kdy pracovali ve svém volnu a zcela zdarma. Bohumínským železničářům pomohla značnou měrou ke splnění stanovených plánů poloha stanice v blízkosti uhelného revíru a ostravských hutí, protože uhlí a železo bylo třeba jak v Čechách, tak i na Slovensku a v Bohumíně se daly sestavovat relace vlaků v obou směrech se značným zapojením dráhy KBD. V roce 1949 vstoupil v platnost nový prémiový řád pro posunovače, výše odměn byla závislá na počtu rozposunovaných vozů. Proč zrovna pro jednu profesní skupinu zaměstnanců? Měřítkem práce stanice byl právě počet rozposunovaných vozů ve stanici, od něj se odvíjelo vše. Právě v té době vznikají pracovní kolektivy, soutěžící mezi sebou o nejlepší výsledky. Později díky práci těchto kolektivů byla stanice hodnocena velmi nadprůměrně 1.dubna 1950 vstoupila v platnost nová platová úprava. Zaměstnanci ČSD byli zařazeni do 12-ti platových tříd, výplaty byly prováděny za čtyř a pěti týdenní období. Stejným dnem byly výnosem Ministerstva dopravy zřízeny tzv. Provozní úseky, které měly vykonávat dopravní a hospodářský dozor nad určitým traťovým úsekem. Tento nový řídící článek byl zřízen rovněž v Bohumíně, a byly mu podřízeny všechny stanice v úseku Bohumín – Mosty u Jablunkova a Petrovice u K. – Karviná Město – Karviná. Vedoucím tohoto provozního úseku se stal bývalý těšínský přednosta Arnošt Chrastina, náměstkem pak Max Müller, provozní účetní. Pod vedením hospodáře, Ladislava Jendrulka, prováděla účtárna tohoto provozního úseku veškerou revizi příjmů a výdajů všech podřízených stanic a kontrolovala pokladny. Výsledky byly odesílány přímo Ústředně účtáren v Praze. Pracovalo zde 24 účetních. Tento provozní úsek však trval jen tři roky do 31.12.1952. Od 1.1.1953 byla stanice Bohumín samostatně hospodařící a bilancující účetní jednotkou, tzv. „chozrasčotní“ stanicí. Veškeré příjmy šly na účet stanice, veškeré výdaje však musela stanice také sama financovat. V té době bylo vybaveno značné množství kanceláří novým nábytkem a kancelářskými stroji. Experiment trval rovněž tři roky do 31.12.1955. V roce 1953 byla rovněž zavedena měnová reforma, která se dotkla všech obyvatel a mnozí nesli velice těžce, že jejich nastřádané finance byly během jednoho dne znehodnoceny. Rozhodnutím vlády došlo dne 1.6.1953 k přepočtu peněz (hotovost do 300 Kčs na osobu se přepočítávala v poměru 5:1,u všech ostatních již v poměru 50 Kčs starých peněz za 1 Kčs nových peněz, vklady u peněžních ústavů do 5 000 Kčs včetně byly přepočítávány v poměru 5 Kčs starých peněz za 1 Kčs nových peněz, vyšší vklady do 10 000 Kčs už v poměru 6,25:1, vklady do 20 000 Kčs v poměru 10:1, ty do 50 000 Kčs 25:1 a vyšší v poměru 30:1.) Právě tento krok většina obyvatel vnímala jako velkou krádež a nespravedlnost, tím spíše, že ještě 36 hodin pře vyhlášením reformy byli obyvatelé ujišťováni o neotřesitelné stabilnosti české měny. Není divu, že nespokojení obyvatelé se srocovali na náměstích a demonstrovali v závodech. V Bohumíně se 3.6.1953 nespokojenci sešli na náměstí a dále procházeli městem, došli i na nádraží, kde hodlali zastavit dopravu, což se jim však díky nečinnosti bohumínských železničářů nepodařilo. Přesto, že celá akce ztroskotala, někteří sympatizující železničáři byli potrestáni. Demonstrace se zúčastnil jako jediný železničář bohumínský průvodčí Vilém Sebera, který byl poté propuštěn ze služeb ČSD. V té době začal pracovat jako výpravčí Vítězslav Pščolka, budoucí náčelník stanice. Aktivně se zapojil do socialistického soutěžení, a jeho snaha nezůstala nepovšimnuta. 1.11.1952 byl jmenován druhým dopravním náměstkem, za půl roku nato náměstkem náčelníka pro Vrbici a od 11.1.1954 byl jmenován do čela stanice jako náčelník. Zde pak zůstal až do své smrti v roce 1968. Pod jeho vedením stanice dosáhla na řadu vyznamenání, byť používal poměrně zvláštní metody, jak toho dosáhnout.
V roce 1955 bylo slavnostně otevřeno Kulturní středisko. Byla to vlastně čekárna pro kuřáky i nekuřáky, která byla doplněna o různé nástěnky, noviny apod.
Kulturní středisko nesloužilo v té době jen cestujícím při čekání na vlak, ale hlavně k agitaci – bylo vybaveno nejen novým nábytkem, televizí a rádiem, koberci či záclonami a závěsy, ale hlavně nástěnkami, na kterých byla připomínána různá výročí nebo závazky zaměstnanců. O šest let později bylo zrekonstruováno a vybaveno novým nábytkem.
Za Pščolkova vedení se také začalo s budováním rekreačního střediska v Dolní Lomné v roce 1956. V roce 1958 byl postaven nový útulek ve Vrbici pro 6.záložní lokomotivu, kde stojí v téměř nezměněné podobě dodnes
